Čtenářská inspirace, aneb jak si zpříjemnit letní semestr
Milí členové,
přejeme, ať během letního semestru načerpáte dostatek energie. Pokud už máte plné zuby skript, učebnic a poznámek z hodin, jsou připravené recenze inspirativních knih, které mohou přinést nové poznatky i motivaci.
Krizová intervence v kazuistikách
Filip Brož a Daniela Vodáčková
Právě naopak, děj mě okamžitě vtáhl a já jsem toužila vědět víc. Přestože jsem věděla, že se jedná o fiktivní postavy, zajímalo mě, jak se jim daří a jak jejich situace dopadla.
Díky tomuto poutavému čtení, které se podobalo napínavé detektivce, jsem nejen získala spoustu zajímavých informací o postupech při řešení hlavních krizových situací, ale zároveň jsem si čtení opravdu užila.
Proto doporučuji vyčlenit si na čtení více času, abyste se mohli nad zadanými otázkami hlouběji zamyslet a procvičit si postupy v praxi. Přestože jsem si u některých úkolů připadala jako ryba na suchu, protože nemám kurz krizové intervence, kniha mě nesmírně obohatila, nabídla mi cenný vhled do práce krizových interventů.Proto mohu knihu doporučit i všem, kteří o kurzu krizové intervence teprve uvažují, nabízí totiž srozumitelný vhled do praxe a pomáhá lépe pochopit, co práce s krizí skutečně obnáší. Zároveň ji považuji za cenný zdroj inspirace i pro ty, kteří již výcvikem procházejí, protože poskytuje konkrétní příklady, podněty k zamyšlení a možnosti, jak se v této oblasti dále rozvíjet.
Knihu pro vás recenzovala: Emily Katy
Děti a rodiče v rozmanitých rodinách
Jan Kulhánek
Na jeho knize mě nejvíc zaujalo, že se nedívá jen na izolovaný vztah rodiče a dítěte. Zasazuje rodinu do širšího obrazu dnešního světa a ukazuje ji jako živý organismus, který reaguje na všechno, co se kolem nás děje. Díky tomu můžeme pochopit hlubší souvislosti našeho soužití, a co je nejdůležitější, porozumět jim i skrze nás samotné.
Autor se nesnaží být neomylnou autoritou, která by čtenáři diktovala, co je správně. I když na naše otázky odpovídá, mnohem častěji je spíše rozšiřuje a nabízí různé úhly pohledu. Své myšlenky nikomu nevnucuje, a tak kniha nepůsobí jako strohá příručka, ale spíš jako pozvání k zamyšlení nad tím, jak rozmanitý náš moderní svět je.
Knihu pro vás recenzovala: Kamila Bednaříková
Manuál terapie systémů vnitřní rodiny
Frank G. Anderson, Martha Sweezy, Richard C. Schwartz
Zaujalo mne, že to, co bývá jindy patologizováno či vnímáno jako chaos, chápou autoři jako přirozený projev a funkční smysl našeho vnitřního duševního systému, s jehož částmi lze navázat kontakt a poskytnout jim tak prostor k sebevyjádření. Například jinak problematicky vnímané sebepoškozování zde není "chorobným symptomem", ale strategií tzv. ochránců, kteří brání systém před hlubší bolestí skrze odvedení pozornosti, zabránění vzteku či obstaráním pomoci.
Samotná terapie působí jako přístup otevřený tématům a typu osobnosti – i přesto, že vyžaduje značnou dávku spolupráce, podvolení se imaginaci a zmiňovanému jazyku. Ne každému by pravděpodobně vyhovovalo mluvit o sobě nikoli ,je' jako o Já, ale jako o systému částí, které spolu komunikují.
Navzdory komplexním postupům IFS se v textu lze dobře orientovat, neboť autoři konsekventně používají již v úvodu vysvětlenou terminologii. Tato systematičnost pro mě byla klíčová, protože se díky ní specifické pojmosloví brzy stává intuitivní, nikoli rušivou součástí výkladu a případného čtenáře by snad nemuselo ani příliš odradit.
Praktický rozměr manuálu je též působivý. Podrobný výklad 6F kroků ("stavebních kamenů" IFS) prostřednictvím komentovaných kazuistik a dvě desítky sebezkušenostních cvičení, vykreslují spolu s neurologickým kontextem a odbornými radami čtenáři základní strukturu terapie a její filozofii.
Nicméně, jak i sami autoři podotýkají, je rozumné vnímat nově získané informace spíše jako doplněk k vlastnímu poznání, či k absolvovanému terapeutickému výcviku, protože by mohlo vzniknout nevyzpytatelné riziko, pokud by při práci s klientem – zejména v poslední fázi "snímání břemene" - nebylo k metodám IFS přistupováno s reflexí vlastních dovedností a potřebnou kvalifikací.
Knihu pro vás recenzovala: Nina Blašková
Umění milovat
Erich Fromm
Kniha Umění milovat od Ericha Fromma je filozoficko-psychologickým pojednáním o lásce, kterou však autor chápe v mnohem širším smyslu než jako romantický cit. Pro Fromma je láska umění, kterému se musíme naučit a které nevzniká jen tak z ničeho nic.
Kniha obsahuje teoretickou část, kde Fromm nejprve definuje, co všechno láska není, dále vysvětluje, že pravá láska je odpovědí na lidskou odloučenost a je zásadní pro nalezení životního smyslu. Poté popisuje různé formy lásky, jako je láska mateřská, otcovská, bratrská, erotická, sebeláska a také láska k Bohu. Následuje kritika soudobé západní společnosti, která je dle Fromma ve svých hodnotách v rozporu s hodnotami pravé lásky. Poslední kapitola je praktická a Fromm zde vysvětluje, jak se umění milovat můžeme naučit.
Kniha je trochu těžší na čtení, protože téma lásky vysvětluje pomocí mnoha složitých konceptů, jako je paradoxní logika, kapitalismus, náboženství a také různé formy připoutání k druhým lidem z psychoanalytického pojetí. Z mého pohledu je však velmi fascinující a nadčasová. Je zajímavé, že tato kniha poprvé vyšla v roce 1956 a ve většině věcí je stále aktuální. Podle Fromma pravá láska musí zahrnovat péči, odpovědnost, úctu a znalost. Znalostí však nemyslí fakta, ale aktivní zájem o druhého člověka a v konečném důsledku o celé lidstvo. Láska podle Fromma není ani silný cit, ani vztah k druhému člověku, ale celkový postoj k životu, pro který se můžeme rozhodnout.
Zároveň kniha obsahuje některá tvrzení, která mi přišla nepodložená a argumentačně slabší. Fromm například říká, že je pro pravou lásku důležitá polarita mezi mužským a ženským principem, a proto se takové lásky nemohou účastnit homosexuálové. Zároveň však vyzdvihuje formy lásky, jako je bratrská nebo mateřská, které tuto polaritu také neobsahují. Fromm také tvrdí, že za rozpad lásky v dnešní společnosti mohou kapitalistické hodnoty. Podle mě však dostatečně nevysvětluje, jak k tomu konkrétně dochází. Velmi povedená mi však přišla praktická část, kde Fromm vysvětluje, jak člověk musí nejdříve vybudovat svůj charakter, aby se naučil milovat.
Knihu bych doporučila spíše fanouškům filozofie než psychologie a také těm, kteří mají rádi knihy, které nejsou jednoduché a vyzývají čtenáře k zamyšlení nad sebou samým i nad stavem společnosti. A nakonec i každému, pro koho je láska jako hodnota důležitá
Knihu pro vás recenzovala: Barbora Bělohlávková
Chlapec, kterého chovali jako psa
Bruce D. Perry, Maia Szalavitz
zajímavá cesta, na niž se skrz její stránky vydáváme, je ze všech stran lemována osudy a příběhy
dětí, u nichž si člověk přeje, aby nebyly skutečné, zatímco ho přiměje si uvědomit, že nejen, že
jsou, ale že na světě se v tuhle chvíli nejspíš odehrává bezpočet podobných, které akorát nikdo
ještě nikdo nenapsal. Jde o velmi silný zážitek od prvního písmenka předmluvy přes všech 11
srozumitelnou i pro naprostého laika. Perryho úvahy o traumatu, opřené o neurologii, mě nesmírně
nadchly a vzbudily ve mně zájem o biologickou stránku věci, kterou jsem předtím považovala za
spíše nezáživnou část problematiky. Můj osobní highlight knihy je myšlenka o významu rytmu pro
život člověka. Na druhou stranu bych ocenila trochu méně opakujících se vysvětlení biologických
popisů v mozku, které sice místy byly relevantní, ale chvílemi jsem taky měla pocit, že jsou tam
psychiatrů a psychologů, kteří ve výsledku uškodili víc, než pomohli, což nastavuje poněkud
děsivé zrcadlo (pravda je, že šlo většinou o příhody staršího data, jak je to dnes, kdo ví). Na
druhou stranu, za značně optimistické považuji autorovo tvrzení, že dětí, které se narodí do
milujícího domova, je většina. Protože, slovy autora, "Ne všichni lidé jsou lidští. Lidská bytost se
Knihu pro vás recenzovala: Adriana Vočádlová
Přejeme vám za Psychočas příjemné čtení a úspěchy do dalšího semestru!